Když v devatenáctém století v Evropě zvítězila průmyslová revoluce, bylo všem pokrokově myslícím jasné, že budoucnost patří vědě, která začínala být užitečná i pro širší masy hlavně ve zdravotnictví a v dopravě.
Užitečnost znamenala už tehdy produkci a spotřebu ve smyslu blahobytu dle nejvyšších hodnot naší současné konzumní ideologie. Ačkoliv vědci, například Darwin a Mendel znovu a silněji než třeba Koperník, zpochybnili náboženská dogmata, pocity nadřazenosti křesťanské bílé rasy se v kontaktu
s ostatními kulturami prosazovaly stále víc i tam, kde nedošlo ke kolonialistickému podmanění nekřesťanských kultur či k jejich likvidaci. Jen málokterý běloch si dokázal připustit, že by „pohani“ mohli mít něco lepšího nebo nám dát něco víc než romantické ukojení touhy po jakémsi
ušlechtilém divošství. A dodnes rozeznáme podobnou motivaci mladých bělochů v pozadí jejich zájmu o exotiku buddhistické lesní tradice.
Nejvyššími hodnotami v kulturách formovaných dle Buddhova učení je štěstí a spokojenost spojená s omezením chtíčů, nikoliv tedy stupňování spotřeby. Tyto hodnoty souvisí s lidským sdílením v radosti a soucitu se všemi
bytostmi, s úctou jak k přírodě, tak ke kultuře, nikoliv ale s lesním divošstvím. Buddhovo učení je střední cestou, která se vyhýbá extrémům poživačnosti a askeze. Pokud Buddha dovolil některé asketické praktiky nazývané dhutanga, muselo to být vždy s jasným věděním o
jejich účelu. Cestování přírodou a pobývání v lese je dle Buddhovy nauky něco příjemného, nejde přitom ani o extrémy askeze ani o senzační exotiku divošství.
V jihoasijských zemích, kde dodnes žije Buddhovo učení ve své původní podobě, bylo vždy možností mnišského života uchýlit se za účelem meditace do lesní samoty (áraňňa). Život v lese může být systematickým cvičením
spokojenosti při omezení chtíčů (apiččhata), v tom případě je považován za asketickou praxi (dhutanga) přípravnou pro meditaci. Tento život lze stupňovat pobýváním pod stromem (rukhamúla) nebo pod širým nebem (abbhokása). Protože jako jeden z mála soudobých
mnichů žiju v lesní samotě, chci zde hned na začátku říci jasně a důrazně, že na mne působí divně, když někdo žije ve velkém klášteře nebo dokonce v obci a vydává se za příslušníka „lesní tradice“. Vůbec už nemluvím o těch, kteří nikdy nežili v žádné
buddhistické zemi, neřkuli v lese. Pln soucitu vzpomínám na to, jak jsem se roku 2000 během návštěvy v České republice setkal s několika mladými bělošskými divochy, kteří toho sice moc nevědí o buddhismu, ale o to arogantněji chtějí poučovat druhé na základě toho, že se sami hlásí
k jakési lesní tradici.
Podívejme se ale konkrétně, jak to dnes vypadá s lesními tradicemi ve třech buddhistických zemích: v Barmě, Thajsku a na Srí Lance. Nejstarší buddhistickou kulturu má Srí Lanka, odkud byly jak texty, tak metody meditace a tradice mnišského
života během posledních devíti set let opakovaně exportovány do Barmy a do Thajska. Na Srí Lance upadal mnišský buddhismus během tří set let doby temna a koloniálního útisku až do devatenáctého století (evropského letopočtu), kdy byl opět oživen znovuzavedením tradic vyššího svěcení mnichů
(bhikkhu–upasampadá) jak z Barmy, tak z Thajska. Vesnické obyvatelstvo Srí Lanky udržovalo všechny buddhistické tradice v každodenním životě, ale u mnichů se postupně ztrácel zájem o původní účel Dhammy a stávali se z nich faráři, léčitelé a čarodějové. Tyto
tendence se periodicky vyskytují ve všech buddhistických zemích — v soudobém Thajsku jsou obzvláště silné.
Zůstaňme ale v lese na Srí Lance. Od povolání vesnického faráře (hámuduru) se liší asketové (tápasa) či lesní mniši (vanavásí–bhikkhu). Řečeno přímo jako informace z první ruky: Můj životní styl coby
bhikkhu a prostředí, ve kterém zde žiju je výslednicí několika vektorů. Velkou silou je pravidelná podpora dájaků, která má samozřejmě i jistou kontrolní funkci. Každodenní uctívání a darování stravy zde lesního mnicha — na rozdíl od nezávisle fungujících klášterů a meditačních center
na západě — zavazuje k etické sebeúctě, která úzce souvisí s dodržováním mnišského řádu (vinaja). Laičtí upásakové či anagárikové tu kromě krátkých návštěv, například za účelem supervize jejich meditace, nemají co pohledávat. V případě návštěv mnichů, asijských
i západních, se v lese vždy velmi brzy ukáže, že tu nelze žít jinak než pro meditaci. Mniši, kteří mne tu za účelem rozhovoru o meditaci vyhledali po letech strávených na různých místech v Barmě nebo Thajsku, tvrdí, že by se tam těžko hledalo porovnatelné místo. Místo o něco
pohodlnější než moje lesní poustevna je necelou hodinu cesty odsud, je to asketický lesní klášter (tapovana), který má pět meditačních chat (kuti), zavedenou elektřinu, telefon a další moderní vymoženosti. Takových lesních klášterů je na Srí Lance možná jen asi sto, jak se bylo
možno dočíst ve Zpravodaji číslo 2/1999.
Za starých časů na Srí Lance mniši tvořili dvě skupiny (nikáya) nazývané gámavásí (pobývající v obci) a áraňňavásí (pobývající v lese), ale už před tisíci lety byly v Áraňňavásí–Nikáya oba druhy mnichů, lesní i vesničtí. Dnes existují na Srí Lance tři takovéto skupiny, které mají své vlastní administrativní struktury. Největší a nejstarší
je Siyam–Nikáya, jejíž tradice byla přinesena z Thajska v osmnáctém století, obstarává většinu vesnických far a chrámů; tito mniši se dnes věnují prakticky jen rituálům. V devatenáctém století byly na Srí Lanku přineseny z Burmy dvě tradice:
Amarapura–Nikáya a Rámaňňa–Nikáya, které dnes vedou jednak lesní kláštery, jednak ale též vesnické fary a chrámy. Každá z těchto tří velkých skupin, nazývaných mahá–nikáya má další pododdělení, která vznikají místně, mají podporu ústředí, jsou ale ve své činnosti
autonomní. Takto vznikla i evropská Áyukusala–Nikáya jako součást srílanské Amarapura–Nikáyi.
Historicky viděno je soudobá forma lesní tradice Srí Lanky zevnitř usměrněna dvěma vektory: zaprvé znovunastolením původního účelu Buddhova učení — tedy Nibbána meditačním osvobozením, jak se o to od poloviny devatenáctého století
zasazoval ctihodný Paňňánanda; zadruhé reformním úsilím, vrcholícím na začátku dvacátého století, které se snaží ovlivnit ty členy řádu, kteří jsou více mnichy než faráři — tedy k osvobozující meditaci nutné dodržování řádových pravidel Vinaya. Z vnějšku není
zanedbatelný vliv mých učitelů ctihodného Nyánaponiky a Nyánasatty, především ale jejich učitele ctihodného Nyánatiloky, kteří potom, co se koncem devatenáctého století dostalo asijským buddhistům uznání a podpory západních učenců, takříkajíc šli do toho naplno a stali se sami lesními
mnichy. O ctihodném Nyánatilokovi je článek ve Zpravodaji číslo 3/1999; o lesních mniších Srí Lanky napsal skvěle čitelnou knihu britský profesor antropologie Michael Carrithers: The Forest Monks of Sri Lanka, Oxford University Press 1983.
Na Srí Lance je na lesní tradici úzce vázaná praxe meditace vhledu (vipassaná), která sem byla znovu přinesena z Barmy. Nejrozšířenější jsou postupy soustředění následovaného vhledem (samatha–pubbangama–vipassaná) a čistého
vhledu (sukkha–vipassaná), vyučované nedávno zesnulým ctihodným Ňánarámou a jeho žáky. Dříve než ctihodný Mátara Ňánaráma prošel výcvikem v čistém vhledu u ctihodného Mahási Sayadó v Barmě, přinesl ve dvacátých letech tuto metodu všímavosti zdvihání a klesání (pimbíma–hakilema)
ctihodný Renukane Čandavimala. Dalším velmi známým mistrem meditace byl ctihodný Kanduboda Sumatipála, jehož žák ctihodný Premasiri vede Lanka Vipassana Bhavana Center v Colombu, ve kterém se zdržuje většina západních mnichů potom, co prošli tréninkem v těch nejslavnějších meditačních
klášterech Barmy a Thajska. Mezi západními mnichy panuje všeobecné přesvědčení, že Srí Lanka je klimaticky, kulturně i politicky nejvhodnější asijskou zemí pro meditační život — proto se tu také setkáváme s vyšším počtem mnichů ze západu než v kterékoliv jiné asijské zemi.
V Thajsku se lesní tradice začala vyvíjet o sto let později než na Srí Lance a byla reakcí na poněkud jiné okolnosti. Thajsko neboli Siam je království, které kolonializuje území několika národů, samo ale nebylo kolonií západních mocností
a tudíž nebylo, až do nedávné doby, vystaveno výzvě západní civilizace. V minulých stoletích byl vesnický buddhismus velmi rozličný v jednotlivých krajích a místní ačáni fungovali — a dodnes povětšině fungují — spíše jako čarodějové, léčitelé a šamani (keči–ačán);
jen v královském městě a několika přilehlých oblastech se dá mluvit o mniších (bhikkhu) v pravém slova smyslu dle Buddhova učení. K tomu se během několika posledních desetiletí druží v Thajsku nový fenomén potulných mnichů, pro které je toulání (cárika) hlavním
principem duchovní praxe. Proti tradiční pluralitě forem vesnického buddhismu provedl velkou reformu začátkem dvacátého století králův bratr Mongkut, který se místo kariéry v civilní politice věnoval znovuzavedení mnišského řádu Vinaya spojeného (yutta) s původním učením Dhammy.
Tak vznikla elitní, královským dvorem protěžovaná skupina Thammayut (Dhamma–yutta), přičemž všichni zbývající ačáni byli zařazeni do takzvané Mahanikai. To
vedlo ke všestranné nespokojenosti a politickým potyčkám, které měly málo co činit s Buddhovým učením. Tuto neblahou dynamiku se snažili řešit mniši, kteří zdůrazňovali nutnost meditace a askeze, tak vznikla skupina Thudong (Dhutanga), později označovaná některými anglicky mluvícími buddhisty jako Forest Tradition.
Dle zákona vydaného roku 1935 jsou v Thajsku kláštery rozděleny do dvou skupin: Mahanikai sdružuje dnes přibližně dvacet tisíc tradičních chrámů a far, Thammayutnikai
má asi tři stovky klášterů. Později vzniklé kláštery tradice Thudong lze spočítat na prstech jedné ruky, což je také tím, že právě její hlavní charakteristikou je neustálé cestování. Obšírně — i když s mnoha nadsázkami, kterými autor poškozuje
serióznost lesních mnichů — je popsaná ve Zpravodaji číslo 1/2000, kde se mimo jiné dočteme:
„Praktikování dhutangá, striktní dodržování řádové disciplíny a putování krajem (tudong) jsou tři věci, kterými se odlišuje tato tradice od jiných.“ K tomu je nutno poznamenat, že slovo tudong je thajským překladem
páli slova dhutanga. I jinak je vidět, že autor z hlediska Dhammy zřejmě neví, o čem to vůbec tak nadšeně píše. Rovněž jeho výklad slova kammatthána, označujícího ve všech tradicích meditační pracoviště, je v citovaném článku popletený. Praxe dhutanga není
meditací a meditace není silnou stránkou mnichů Thudong, kteří vedou při svém neustálém cestování poměrně neklidný život.
O thajských učitelích meditace vydal Jack Kornfield spolehlivě dokumentovanou knihu Living Buddhist Masters, BPS, Kandy 1988, v níž jsou uvedeni také ačáni, kteří nejsou mnichy. Snad nejznámějším meditačním mistrem thajské lesní tradice
je Bhikkhu Buddhadasa, jehož knihy jsou přeloženy i do češtiny. Vůbec jako první mistr meditace přišel v roce 1964 do Anglie z Thajska Bhikkhu Sobhana Dhammasudhi, autor knihy Insight Meditation, Peaty & Sons, London 1965. Za nejlepšího učitele meditace thajské lesní tradice je mezinárodně
považován Jack Kornfield, který byl mnoho let žákem ačána Čá. Ačán Čá (jeho jméno je většinou přepisováno Chah) neučil žádnou jasnou metodu meditace a spíše intuitivně vedl své žáky. Byl žákem několika učitelů, mezi nimiž byl i slavný ačán Mun, který je považován za hlavního mezi
zakladateli thajské lesní tradice. Snad hlavní zásluhou ačána Čá je to, že vedl mnichy skupiny Thudong, kteří se jen toulali, k disciplinovanému pobytu v lesních klášterech. Nebyl ale žádný strohý autoritář, poznal jsem jej roku 1979 v Anglii, během jeho první cesty na západ, jako
velmi příjemného a vtipného člověka se srdečným úsměvem. Když jsem jej pozval ke mně do Švýcarska, požádal mne, abych tam místo něj pozval jeho žáky Bhikkhu Sumedho a Jacka Kornfielda, což jsem pak skutečně také učinil.
Tolik tedy krátké vysvětlení buddhistické lesní tradice ve dvou zemích, které jsou považovány za domov původního Buddhova učení. A jak je to v zemi třetí, v Barmě? Téměř vše, co je v tomto článku vysvětleno, má své obdoby i
v Barmě, kde jsou také tři nikáyi: tradiční a největší Sudhamma–Nikáya, reformní Švejdžin–Nikáya a poněkud fundamentalisticky orientovaná Dvára–Nikáya. Kromě toho se setkáváme s mnichy skupin ně a veyzo, kteří jsou především čarodějové podobně jako mniši keči–ačán
v Thajsku. A přece je tomu v Barmě trochu jinak proto, že se meditace praktikuje v obvyklých (ač ne všech) klášterech a tudíž by se dalo zjednodušeně říci, že v Barmě vlastně není žádná separátní lesní tradice.
Bhikkhu Kusalánanda
Lesní poustevna (Forest Hermitage)
Udawattakele, Kandy, Srí Lanka
03.12.2000
Āyukusala Central European
Sangha –
contact: ACES