Sámanera Dhammakusala (Michal Horák)
Právě jsem si doholil svoji mnišskou hlavu, přepral tři buddhistické vlajky a u šálku ceylonského čaje jsem se rozhodl napsat několik poznámek o tom, co jsem zde na Srí Lance pochopil o mniších a mnišské sangze. Před mým příjezdem
na Srí Lanku jsem měl mnoho ideálů, které měly jen málo společného s realitou. Objemnou část těchto mých "chlapeckých ideálů" tvořily představy a přání spojené s mnišskou sanghou, mnichy a - řečeno slovy Buddhovými - svatým životem v bezdomoví. Většina těchto představ
a přání by se dala shrnout do tří ideálů:
Ideál číslo jedna: Mniši jsou lepší než ostatní lidé!
Nejsou. Mniši jsou taky lidi. Můžeš mezi nimi najít pravé mudrce, skvělé přátele, hlupáky, ignoranty, chytráky, vyžírky, příživníky, dříče, obětavce, lidi laskavé, nenávistné i
lhostejné a všechny ostatní druhy lidských bytostí, co jich jen je ve světě. Stejně tak i jejich motivace pro vstup do mnišského řádu jsou různé. Někteří neměli na vybranou: Rodiče rozhodli za ně a v útlém věku odvedli své dítě do kláštera. Většinou z lásky k dítěti, aby
nebylo nuceno žít ve stejné bídě jako jeho rodiče. Jinou skupinu tvoří ti, kteří se rozhodnou stát se mnichy, aby dostali možnost kvalitního vzdělání a po jeho dosažení odchází zpět do laického života. Dalším druhem motivace je vidina poměrně pohodlného a luxusního života, která je někdy
spojena i s možností zdědit faru po strýčkovi. Ale jsou tu též nakonec hledači pravdy, ti kteří usilují o konec utrpení - nibbánu, to nejjemnější štěstí.
Zkrátka a dobře to, že je někdo mnichem, nebo jím byl, nebo bude, nevypovídá o tom člověku z hlediska (jak oni "duchovní lidé" říkají) jeho duchovního pokroku zhola nic. Mnichem se člověk může stát, aby přišel sám
k sobě, ale také aby se pokusil sám od sebe utéct. Naplnění života pro jednoho a útěk před životem pro druhého. To vše se vejde do mnišské róby... a mnohem víc.
Ideál číslo dvě: Mnišská sangha je lepší než ostatní společnost!
Společnosti či jakékoli organizace jsou v celku přesně takové, jací lidé je tvoří. Mnišská sangha má svoji dosud nezastupitelnou funkci v tradičně buddhistických zemích. Je jedním z hlavních nositelů a udržovatelů
tradičního vědění a kultury těchto zemí. Z původních asketů či mnichů žijících ve volnosti bezdomoví se časem stali kněží či faráři, kteří mají jasně určené místo v sociálních strukturách. Faktem však zůstává, že tato sociální třída je na příklad ve srovnání s křesťanskou
církví mnohem méně organizována a řízena vůdci. I zde ale můžeš najít vysoce postavené kněze, kteří mají velký vliv, a kterým se promine to, co by se neprominulo vesnickému faráři - funguje to stejně jako v politice, obchodu, armádě a v jiných organizacích. Nablýskané kočáry hlupců
a skromné úsměvy v samotě žijících mudrců - rozdíly však nelze vždy racionálně zdůvodnit.
Mnišská sangha respektive jednotliví mniši žijí svůj mnišský život díky podpoře laiků a mniši na oplátku vykonávají pro laiky různé druhy obřadů a služeb, které částečně zasahují i do oblasti školství a sociálního
poradenství. Kdo komu pomůže a kdo koho podpoří, je však u buddhistů závislé na přímých mezilidských vztazích, neosobní instituce nemají moc moci.
Ideál číslo tři: Mniši žijí svatý život!
Ano, kdo chce, může i mezi mnichy žít svatý život praxí Dhammy, jak jej učili a jaký uskutečnili Buddha, jeho žáci a následovníci. A za tímto účelem původně mnišskou sanghu vytvořili. Ano, je zde tato možnost a v rámci
mnišské sanghy může tento svatý život být v mnoha ohledech snadnější než v laické většině. Aktivitě se v tomto směru meze nekladou. Nemám rád výroky, že vše je v podstatě stejné, a že všechny cesty vedou k jednomu. A že je tedy v podstatě jedno, kterou cestou se
člověk ve svém duchovním snažení ubírá. Z hlediska toho, co vím, ti kdo toto tvrdí, vědomě nebo nevědomě obelhávají sebe i druhé. V žádném případě nechci tvrdit, že není rozdílu mezi křesťanským společenstvím hledajícím Krista, bankovní organizací hledající peníze a těmi, kdo
usilují o ustání utrpení.
Chtěl jsem zde upozornit na fenomény obecně lidské, před kterými by bylo naivní zavírat oči, zvláště když jsou před vlastním prahem. A ještě dvě upřesnění: Sangha jako třetí z klenotů a ochran buddhistů byla Buddhou
definována jako společenství arija-puggalů - tedy moudrých lidí, kteří dosáhli vysokých stupňů sebezdokonalení, přístupných každému, kdo vyvine náležité úsilí. A Dhamma byla Buddhou definována jako cesta ke svobodě, individuálně poznatelná moudrým. V tomto smyslu to jediné, co se v této
hře zvané samsára skutečně počítá, je osobní poznání každého jednotlivce.
Závěrem zdůrazňuji, že mám velikou úctu k mnišské róbě, která je nepřetržitě předávaná od Buddhy až do dnešních dnů a k mnišské sangze, která poskytovala a i dnes poskytuje chráněné místo pro ty, kteří se chtějí zcela věnovat Buddhově cestě ke svobodě. A jsem přesvědčen, že tedy mnišská róba je hodna úcty stejně tak jako moudří lidé v ní i bez ní.
Dhammakusalo
Colombo, 22. 2. 99
Āyukusala Central European
Sangha –
contact: ACES