RH: Ctihodný pane, už potřetí jsi přijal pozvání do České a Slovenské republiky. Svojí přítomností jsi umožnil několika mladým mužům stát se buddhistickými mnichy. Co tě vedlo k tomu, že jsi pozvání do Evropy přijal, jaký byl tvůj záměr?
AK: Můj záměr byl dvojí. Jednak se podívat, jak se vyvíjí buddhistické hnutí — pokud jej tak chceme nazvat — od té doby, co jsem odjel. Druhým, konkrétnějším záměrem bylo umožnit několika zájemcům, aby se stali mnichy — jedno jestli na delší nebo na kratší dobu. Měl jsem korespondenci s lidmi, kteří uvažovali o tom, stát se mnichy. Tak jsem se do toho pustil, přijel jsem a skutečně se podařilo, že jsem už z té první návštěvy odjel s dvěma mnichy na Srí Lanku.
RH: Co jsi tady zjistil o buddhistickém hnutí, jak vypadá, jak ho vidíš ty?
AK: Mnohé je potěšující. Vidím že buddhistické hnutí funguje, že trvá, že se lidé pravidelně setkávají v podpůrných skupinách, z hlediska Dhammy spolu sdílejí každodenní zájmy, konají se meditační kurzy a intenzivní zásedy vedené učiteli, které jsem vycvičil. Buddhova nauka se tu uplatňuje v praxi zvládání života, ve smyslu Áyu–kusala. Bylo tu ale také několik smutných záležitostí. Zjistil jsem, že několik darebáků provedlo lumpárny a že se buddhisti chovají jako chromé kachny, které nejsou schopné se bránit. To jsem pořád ještě nevěděl, že je to všeobecná charakteristika Čechoslováků. Zkrátka a dobře lidi se nedokážou postavit za svá práva a neumějí rozlišovat mezi těmi, komu dávají důvěru podloženě, a těmi, kteří jejich důvěru zneužívají. Toto poznání souviselo s několika událostmi, o kterých jsem pak napsal dopis pro Zpravodaj MBNF s názvem „Utrpení, darebáctví, příčiny a řešení“, ve kterém jsem se s tím vypořádal. A ptal jsem se samozřejmě také, jaký je na bezbrannosti našich lidí můj podíl tím, že jsem inspiroval české a slovenské meditující, stoupence Buddhova učení, aby měli úctu k mnichům a učitelům meditace. Nevaroval jsem je před tím, že mohou přijít i takoví učitelé, kteří budou kázat bludy ve jménu buddhismu, a že se někteří mohou jen tak převlíknout za mnichy.
I v tradičně buddhistických zemích se stává, že někdo chodí oblečený jako mnich, aniž by žil skutečně jako mnich. Někdy je to sámanera, novic, který navenek od plně ordinovaného mnicha není k rozeznání a tvrdě to využívá. Sámanera je učeň, který se nemusí zodpovídat za dodržování pravidel, protože je za něj zodpovědný jeho učitel. A takovíto dva sámanerové, učňové — avšak bez zodpovědného učitele — vystupovali u nás v meditačním centru Pod Hrbom, jako učitelé a naši lidé je tam uctívali a klaněli se jim. Jenom jedna účastnice, drobná žena, která nevypadá vůbec silně, se jako jediná dokázala postavit a řekla: „Tohle zpívání a ty ranní hypnotické sugesce, jak to tady děláte, to není Dhamma“. Dospělo to k tomu, že ji vyloučili z kurzu a chtěli z ní udělat psychiatrický případ. No a to byla věc, která mě rozpumpovala k tomu, abych udělal akci a revidoval, jak je to s tou důvěrou. Zpytoval jsem, do jaké míry to bylo v pořádku, že jsem říkal našim meditujícím, aby měli úctu před mnichy a před meditačními učiteli. Uvědomil jsem si, že je k tomu taky ještě důležité jim říct, jak rozlišovat mnichy, kteří jsou opravdovými mnichy, a že je sice dobré mít důvěru, ale teprve po přezkoušení.
Takže to jsou výsledky mého pozorování, jednak radost, že Buddhovo učení je životaschopné, ale taky starost, jaké korektury československé buddhistické hnutí potřebuje.
RH: Můžeš mi, bhante, v krátkosti sdělit, jakým způsobem rozlišovat mnichy, kteří jsou hodni důvěry a kteří důvěryhodní nejsou?
AK: To v krátkosti sdělit nemohu. Napsal jsem o tom článek „Na co se ptát mnichů“ a také krátkou stať v němčině, angličtině a češtině s názvem „Máme doma mnicha“. Popsal jsem tam, co máme a co nemáme dělat, když se setkáme s někým, kdo je oblečen jako mnich nebo mniška. Těžko krátce formulovat nějaká pravidla, ale zásadou je opatrně si mnicha nebo mnišku prohlédnout, a než někoho k sobě pozvu, aby udělal meditační kurz, tak se na toho člověka podívat také v nějaké méně formální situaci, během diskuse po přednášce či během víkendu. Je nutné řídit se takzvaným zdravým lidským rozumem a porovnávat s učiteli tradice Áyukusala, za které se lze zaručit.
Heslovitě lze jen říct, že opravdový mnich dájaky ani neotravuje moralizováním, ani jim nepodlézá pochlebováním. Buddha tomu říkal „ananugiddho“, což znamená „být nad tím“. Víc podrobností jsem k tomu napsal ve zmíněných statích „Máme doma mnicha“ a „Na co se ptát mnichů“, které vyšly v Bulletinu MBNF v roce 2001.
RH: Bhante, nevím, kdo se zaručuje za učitele Áyukusala, zárukou jsi tu nejspíše ty, jako jejich učitel a supervizor…
AK: Toto je velmi důležité téma, které by si zasloužilo podrobnější rozbor, než do jakého se můžeme teď pustit v rámci našeho rozhovoru. V letošním jarním Bulletinu MBNF je otištěn interview se služebně nejstarším laickým učitelem Áyukusala Karlem Hájkem, ve kterém se ho Petr Slaměný ptá také k tomuto tématu. Většina Áyukusala učitelů nejsou mniši ani mnišky a přesto učí kompetentně, na druhé straně může být někdo mnichem nebo mniškou v jakékoliv tradici rok, dva, či dvacet let, přičemž to vůbec nezaručuje, že umí učit Dhammu nebo meditaci. Zárukou kompetence učitele je jednak tebou zmíněná supervize, jednak to, že učitel ví, kde jsou jeho hranice. Ve zmíněném interview je řeč dále též o tom, jak někteří čeští a slovenští meditující byli již poškozeni nekompetentními učiteli, když jim dali plnou důvěru jenom na základě jejich mnišství.
RH: Zmínil jsi, že jedním z tvých záměrů je umožnit ordinaci zájemců o mnišství. Co nabízíš ženám a mužům, kteří se chtějí stát buddhistickými mniškami a mnichy?
AK: Nabízím jim možnost určitou dobu žít v buddhistické kultuře, kde lidé, kteří meditačně pracují sami na sobě, požívají plný respekt a veškerou podporu. S něčím takovým se lze setkat jenom v tradičně buddhistických zemích, na Srí Lance, v Barmě, v Thajsku, možná v Laosu a Kambodži, kde je ale původní buddhismus zničen. Takže jim nabízím, aby po vstupu do mnišství opravdu začali být někým jiným, svatým mužem, svatou ženou, vnitřně svobodným člověkem, který venku žije v absolutní materiální závislosti — protože to bylo to, co Buddha chtěl od svých mnichů. Buddha nechtěl, aby mniši žili nezávisle na společnosti izolováni v klášterech a měli tam svoje kuchaře, kuchařky, jak je tomu dnes dokonce i v některých theravádských zemích. Buddha nechtěl velké kláštery, kde žije sto nebo dvě stě mnichů nezávisle na laicích. Buddha chtěl, aby tady vždy byla závislost mezi mnichy a laiky, což pro mnicha znamená každý den chodit pro pindapátu, sbírat jídlo, nebo si darované jídlo nechat přinést, nikoliv tedy mít klášterní zásobárny a vývařovny. Takže to je jeden z důležitých aspektů buddhistického mnišství, žít v závislosti, přijímat dary, materiální dary a dávat dar Dhammy.
Samozřejmě že mniši a mnišky v prvních měsících tréninku, nejsou schopni dávat dar dhammy jinak než tím, že vedou dobrý mnišský život. Toto zprostředkovat našim mužům a ženám, to je můj hlavní záměr. A zprostředkovat jim to chci takovým způsobem, aby pak byli schopni se tady u nás starat o lidi, kteří budou ordinovat jako mniši a mnišky, řekněme na tři měsíce nebo na půl roku. Měli by se o ně starat tak, aby ordinovaní muži a ženy opravdu mohli žít jako mniši a mnišky a nestávali se jakýmisi faráři nebo kněžími, jak se to už rozmáhá v Evropě a v Americe. Mnozí buddhističtí duchovní vlastně už nejsou mnichy či mniškami, ale lidmi, kteří mají svoje portmonky, šekové knížky, jezdí svým autem a někteří se dokonce tu a tam převlíkají do kalhot, když si jdou něco zařídit, třeba na úřad, a pak se zase převlíknou zpět do mnišské róby. Takže to ne.
Chci, aby mnou trénovaní žáci tradice Áyukusala byli opravdovými mniškami a mnichy, aby věděli, co to je vnitřní svoboda a vnější závislost, aby dokázali ocenit a vážit si toho, co dávají jejich dárci, dájakové. Toto dokážou lidé i v těch chudých zemích — asijské země jsou chudší než bohaté země české a slovenské — a jistě by to měli dokázat i lidé u nás, když pochopí, k čemu je to dobré. Někde se to ale musí naučit, někdo jim to musí předvést, aby byli schopni se takto starat o mnichy a mnišky, kteří tady budou v budoucnu ordinovaní. Takže to je to, co jim chci zprostředkovat.
RH: Co od nich očekáváš?
AK: Očekávám od nich upřímnost. Očekávám, že budou komunikovat otevřeně a že půjdou za mnichy a za mnišky opravdu jenom za účelem práce na sobě, pracovat na cestě, která vede k nibbáně. Když se jim to nebude líbit, když budou cítit, že to pro ně není, tak očekávám, že to upřímně řeknou, abychom mohli být přátelé i když pak třeba vystoupí z řádu. Nic víc od nich neočekávám.
RH: Jakou podporu mnichům a mniškám, které budeš ordinovat nebo jsi už ordinoval, nabízíš při jejich cestě k nibbáně?
AK: Podpora je pro ně trojí. Za prvé je to vědění zprostředkované v poukázání na důležité kánonické texty, v překladech, v poukázání na literaturu v jiných jazycích. Za druhé je to podpora v dovednostech, v meditačních dovednostech tak, jak je zprostředkovávají učitelé Áyukusala — a k tomu navíc to, co je specifické pro mnichy, co nelze zprostředkovat laikům, je za třetí podpora v získání kompetence života v bezdomoví. Jak žít jako mnich — to se nedá zprostředkovat nikomu, pokud se aspoň dočasně nestane mnichem nebo mniškou. I když se o tom mluví a rozebírá se do podrobností, k jakému pokroku v meditaci a zrání osoby vede život buddhistického mnicha, tak to člověk nepochopí dokud sám není mnichem nebo mniškou. Dokonce i někteří z našich mnichů, když už byli několik měsíců na Srí Lance v klášteře a žili s ostatními mnichy, tak si ještě pořád mysleli, že být mnichem je něco, jako prodloužený meditační zásed — což tak samozřejmě není. Mnišský život je zcela odlišný způsob života. Buddha formuloval principy mnišského života stručně avšak všeobsáhle v Dasadhamma–Suttě, textu, který recitujeme dvakrát denně, ráno a večer. Mnišský život vytváří základnu pro meditaci, která takto může být daleko efektivnější než jakákoliv meditace v rámci laického života.
RH: Zprostředkuješ mnišství způsobem, že je na pouze osobním rozhodnutí mnicha nebo mnišky, zda vůbec či kdy se rozhodne vrátit se zpět do laického života. Jaká je funkce — už jsi ji tu krátce zmínil — jaká je funkce bývalých mnichů a mnišek v naší kultuře?
AK: Bývalí mniši a bývalé mnišky mají zkušenost toho, co to znamená žít v závislosti, v absolutní materiální závislosti, ale také žít s absolutní podporou tak, aby se mohli věnovat opravdu jenom snažení se na cestě k nibbáně. Slibuji si od nich, že budou schopni u nás v Evropě zprostředkovat to, co jim bylo zprostředkováno v tradičních buddhistických zemích. Přivézt sem mnichy nebo ordinovat tady mnichy by nebyl problém, ale vycvičit laiky jako dárce mnichů… — nevím, jak by to dlouho trvalo, než by se nám to tu podařilo. Ale ti, kteří byli mnichy nebo mniškami v tradičně buddhistických zemích — tak jsem přesvědčený — alespoň někteří z nich budou pomáhat našim mnichům a mniškám. Též proto chci umožnit co nejvíce lidem stát se třeba i na krátko členy buddhistického řádu, aby se pak uměli postarat o mnišky a mnichy v Evropě tak, jako se o ně starali jejich dájakové v buddhistických zemích.
RH: Vidíš tedy do budoucna jako reálnou možnost trvalého pobývání buddhistických mnichů a mnišek ve střední Evropě? Co je potřeba proto, aby se to mohlo uskutečnit?
AK: Ano, vidím to jako reálnou možnost. Kdybych to tak neviděl, tak bych se do toho všeho co dělám, nepouštěl. Co je potřeba pro to všechno uskutečnit? Vytrénovat několik mnichů a mnišek, kteří zůstanou mnichy a mniškami na delší dobu nebo na stálo tak, aby byli schopni působit jako učitelé. Ne jenom jako učitelé meditace, ale i jako učitelé mnišského života. K tomu je zapotřebí umožnit co největšímu počtu našich lidí zkušenost mnišství v tradičních buddhistických zemích tak, aby i když se znovu stanou laiky, aby byli schopni pochopit, co potřebují mniši a mnišky. Navíc je nutné šířit všeobecné povědomí o tom, k čemu je mnišství dobré, ať už pro někoho kdo je v krizi, po úmrtí partnera, po ztrátě zaměstnání, nebo po propuštění z vězení, po rozvodu… Ukázat lidem, že mnišství může být pro opravdovsky hledající právě tou cestou najít sebe sama, najít nový směr, obnovit svou osobní integritu, nabrat nových sil — a pak buďto přejít znova do běžného laického života, anebo zůstat v řádu jako mniši. Mnišství má ale také důležitou funkci pro lidi, kteří nejsou v kritické situaci, kteří nejsou v problémech, nýbrž se chtějí trénovat, zvyšovat své osobní kompetence, své dovednosti a své vědomosti tak, aby mohli pomáhat druhým, jakož i sobě samým.
Takže je zapotřebí šířit mezi veřejností všeobecné povědomí o tom, co je buddhistické mnišství a k čemu je dobré. Když tu budeme mít mnichy, jakož i bývalé mnichy a mnišky, když budeme mít informovanou veřejnost, tak věřím, že se podaří založit kláštery. Nemusí to být tak, jako například u křesťanských klášterů, které se tu zakládají — jak jsem nedávno četl v novinách — s rozpočtem pro osm mnichů 56 miliónů korun, který je dílem hrazen z ciziny a dílem českou vládou z daní našich občanů, včetně buddhistů. Nám by stačilo pro založení buddhistického kláštera, kdybychom měli pět miliónů korun pro pět mnichů a pět mnišek. V úvahu musí být tedy brána i ekonomika finanční podpory a nosných materiálních struktur, to znamená stavba kláštera a meditačního centra — a jejich zajištění společenskými strukturami. Pro umožnění života buddhistických mnichů a mnišek v Evropě je proto zapotřebí nejen vědění o tom jak být mnichem, jak být mniškou.
RH: Jestli jsem ti správně rozuměl, hlavní funkce mnicha spočívá v tom, že vytváří možnost a chráněné prostředí, kam se může člověk stáhnout z běžného života, ať už je v krizi nebo v krizi není pro intenzivní práci na sobě.
AK: Ano, vytvořit lidem možnost pracovat na sobě a zajistit pro to chráněné prostředí — jak říkáš — jsou funkcí mnicha. Mnich či mniška dává ale také oporu a modelovou funkci tím, že je vzorem. Buddhistický mnich ukazuje, že je něco takového možné, že je možné žít šťastný, smysluplný život, který není definován výhradně finančně a ekonomicky, který není definován pouhým materiálním úspěchem. Mnich svým životem potvrzuje štěstí, které je definováno spokojeností se sebou samým a schopností vypořádávat se se situacemi způsobem, který je přínosný pro dobro vlastní a pro dobro druhých.
RH: Říkal jsi, že jsi tu na delší dobu naposledy. Jaké jsou tvé záměry do budoucna a co by tě vedlo k tomu, aby jsi opět přijal pozvání do Evropy?
AK: Jsem spokojen s tím, co jsem v Evropě udělal a potřebuji klid pro vlastní regeneraci a meditaci, klid, který mi tu zatím není poskytnut. I plně osvícený Buddha se každý rok stáhnul na místo, kde byl nepřístupný tři nebo čtyři měsíce a meditoval. Tuto možnost jsem v posledních dvou letech neměl — a bylo by protiřečením, kdybych vysvětloval, jak mají lidé žít spokojeně a v klidu, zatím co bych tu sám předváděl, že i u mnicha učitele je možnost vyhoření, či burn–out syndromu. Takže potřebuji klid pro svou meditaci, to je jedna věc. Druhou věcí je, že se mnou letos pojede více mnichů a možná i mnišek na Srí Lanku. Těm se tam chci věnovat po dobu jejich výcviku a za rok, za dva, možná za pět let…
Kdyby se to v Evropě mělo vyvinout tak, že tady budu zapotřebí a že by moje přítomnost tady byla smysluplná, tak samozřejmě zase rád přijedu. Dokonce bych byl i připraven riskovat tu zůstat přes zimu, čemuž jsem se už řadu let též ze zdravotních důvodů vyhnul. Záleží to ale také na tom, co tady udělají lidé, kteří prošli výcvikem Áyukusala. Samozřejmě jsem připraven přijet, ale myslím si, že to, co jsem mohl nabídnout — jako učitel meditace, jako trenér mnichů, jako poradce organizační — to jsem udělal. Takže mým výhledem je teďka žít podle Dhammy plně pro tuto osobu, pro tohoto starého muže, který v době mezi meditacemi může ještě něco přeložit do češtiny… a udělat tu a tam ještě něco pro své žáky, pro nové mnichy a mnišky, kteří s tímto starým mužem Áyuka Kusala Ánandou budou během těch příštích let na Srí Lance.
Teď opravdu je načase abych to, co jsem víc jak třicet let učil, co jsem se snažil zprostředkovat druhým, abych to sám také mohl plně žít.
RH: Ctihodný pane, děkuji ti za rozhovor.
Rozhovor byl veden na Talambara, 27. 7. 2002
[ zpět ]
Copyright © 2002 ACES, all rights reserved.