Chci zde sdílet své zážitky z Thajska s přáteli, kteří se tak jako já hlásí k tradici Áyukusala. Pro mne je toto sdílení součástí reflektování, jež je jedním z nejsilnějších nástrojů zvládání života dle Áyukusala.
Člověk řídící se principy Áyukusala, aplikující abhidhammické matice v každodenním životě, užívá reflektování pro metodické uzavření každého jednotlivého životního údobí. Svoji nedávno ukončenou cestu Thajskem jsem pro sebe již meditativně reflektoval a nyní ji navíc sdílím
formou střípků vzpomínek vyvstávajících mi v paměti.
Hlavním motivem mé cesty Thajskem bylo poznat stav Buddhovy Dhammy a s ním spojený život Sanghy v Thajsku. Tento cíl byl hlavním kriteriem při vyhodnocování všech zkušeností, které jsem prodělal. Nesbíral jsem objektivní data, jako se o
to snaží antropologové, ani jsem nebyl zúčastněným pozorovatelem, jak to činí vědci, kteří se potají vetřou do zkoumaných skupin, ale byl jsem buddhistický mnich, který žil mezi mnichy v Thajsku.
Během své cesty jsem navštívil deset různých klášterů, ve kterých jsem žil a bedlivě pozoroval vnitřní dění, život mnichů a laiků, jakož i vztahy mezi nimi. Hovořil jsem s mnichy, mniškami i laiky na vybraná témata a aktivně se účastnil
klášterního života, o němž jsem si vedl písemné záznamy. Navštívil jsem předem naplánovaná místa, která reprezentovala různé tradice thajského buddhismu. Získal jsem tak dojmy z městských i lesních klášterů. Vzhledem k tomu, že žiji několik let na Srí Lance a poznal jsem též
mnišský život v Barmě, bylo pro mne výzvou seznámit se i v Thajsku s jednotlivostmi mnišského života. Celkový dojem, o který se mohu podělit hned na začátku je, že Thajsko je země, ve které je možné žít a trénovat se jako buddhistický mnich. Je ale nutné vybrat si pro takový trénink
správné místo, neboť ne všechny kláštery a meditační centra jsou vhodné pro dobrý mnišský život.
S požehnáním svého učitele jsem se na cestu do Thajska vydal spolu se ctihodným Áčárakusalou, který se stal organizačním vedoucím naší společné cesty. 13. března 2003 jsme tedy opustili Yangon a přistáli v Bangkoku. První útočiště nám
tam poskytl Wat Mahatat, který má 30 sekcí. My jsme se ubytovali do sekce 5, která má vlastní budovu a je vyhrazena pro přijetí cizinců. Vlastní klášter byl založen asi před 150 lety spolu s univerzitou Maháčulalangkorn. Velká část univerzitního personálu se rekrutuje z řad mnichů žijících
v prostorách Wat Mahatat. Sekce 5, ve které jsme bydleli, funguje též jako meditační centrum pro turisty. Je to velmi rušné místo a zájemci ze západu se tu často střídají. Setkal jsem se tam také s řadou thajských mnichů, pro něž je sekce 5 pouhou zastávkou na jejich cestách po Thajsku;
s meditujícími laiky sdílí stejnou střechu nad hlavou a volné chvíle vyplňují pokuřováním cigaret a planým hovorem. Jednou z jejich oblíbených činností je prodej a výměna talismanů a miniaturních sošek, které jsou v Thajsku řemeslně dovedně vyrobeny. Během pár dnů jsem navštěvoval
univerzitu, hovořil s mnichy a laiky a shledal jsem toto místo zajímavé jen jako přestupní stanici pro meditující, kteří křižují Bangkok.
Z Bangkoku jsme vyrazili na jihovýchod do města Čomburi. Zde jsme navštívili dvě meditační centra. První z nich, meditační centrum Vivek Asok se nachází přímo ve středu města. Místní mniši nemluví anglicky a tak jsme byli odkázaní
pouze na své předešlé znalosti mnišských rutin, zkušenosti s thajskými zvyky a pozorovací schopnosti. I přes velkou jazykovou barieru jsme zjistili, že místo nedávno navštívil barmský meditační učitel ctihodný U Janaka, kterého zde respektují jako svého meditačního mistra. Místo se mi po
pár dnech testování jevilo vhodné k meditaci pro toho, kdo již přijde s vlastní instrukcí a nebo se dorozumí thajsky. Druhým místem v okolí bylo Sommit Pranee. Toto nově vybudované centrum asi dvacet kilometrů jižně od Čomburi vzniklo pod patronací mnicha barmského původu ačána
bhaddanta Asabhy. Tomuto přímému žáku ctihodného Mahási Sayadó je již přes devadesát let a aktivně meditaci nevyučuje. Jeho meditační centrum je pohodlné, moderně zařízené, v části Thajska s příjemným klimatem. Místní mniši byli přátelští a otevřeni rozhovoru. Zde jsme rovněž
strávili pár dnů a po té se vydali na severovýchod do klášterů ačána Čá.
Významným představitelem thajské takzvané Lesní tradice je ctihodný ačán Čá. Dvěmi hlavními centry hlásícími se k tomuto nejen v Thajsku respektovanému učiteli jsou Wat Pah Nanat Čat a Wat Nong Pah Pong. První z těchto klášterů
je jakousi pokusnou laboratoří — a to v tom smyslu, že se tu jedná o oázu pro zahraniční meditující a mnichy. Dobrá znalost angličtiny, která je zároveň podmínkou pro pobyt v centru, se mi jevila jako výhoda tohoto kláštera. Toto místo se mi zdálo vhodné pro meditační, ale i mnišský
trénink. Hlavním rozdílem mezi místním a našim pojetím mnišství dle Áyukusala je izolovanost tamějších mnichů od laické veřejností. To mi potvrdil opat kláštera, příjemně vystupující muž, který vede své žáky k minimálnímu kontaktu s laiky. Poradenství a práce s meditujícími
je prý povinností opata kláštera. Mniši se starají o svou meditační praxi a služby zabezpečující chod kláštera.
Druhý z výše uvedených klášterů byl domovským klášterem ačána Čá. Toto místo se také nachází na rozsáhlém pozemku zalesněném vzrostlými stromy. Na náš příchod se mniši tvářili laskavě, avšak rozpačitě. Hned na počátku nás
odkázali na Wat Pah Nanat Čat, kde jsou prý pro cizince lépe vybaveni. Po té nás však přijali a bez větších problémů integrovali mezi sebe. Zašli až tak daleko, že nás požádali o pomoc při výstavbě nového vodního rezervoáru v areálu kláštera. To jsem zdvořile odmítl, aniž bych je
upozorňoval, že jde o přestupek vůči mnišské disciplině, a věnoval jsem se rozhovorům s nezaměstnanými mnichy. Chtěl jsem se dozvědět co nejvíce o dřívějším i nynějším mnišském životě, meditaci a rituálech, které jsou na tomto místě prováděny. Také jsem si domluvil interview s místním
opatem a učitelem meditace. Z toho nakonec sešlo, neboť opat byl unaven po celodenní dřině.
Další etapou naší cesty byla návštěva lesního kláštera Wat Pah Ban That, který náleží tradici Dhammayut. Tohle místo bylo vskutku ojedinělé ve všech směrech. V klášteře žili většinou thajští mniši. Byli tu ale také mniši ze západu
a to z různých zemí. Co mne zde překvapilo, bylo zjištění jistých diskriminačních pravidel vůči členům mnišské sanghy odjinud. Místní mniši, zatímco hovořili s přítomnými laiky, pokuřovali tabák, nenosili svrchní róbu, jedli pevnou stravu po poledni, neodpustili si však prosazovat
jistá pravidla, kterými dávali najevo nadřazenost vůči mnichům ordinovaným jinde. Místo bylo prosáklé vysokou mírou netolerance a místní mniši působili laidácky. Vlastní klášter připomínal svojí chaotičností spíše kemp hipíků, než Buddhových následovníků.
Jedinečným bodem dne zde byl ranní běh za almužnou. Pojetí pindapáty v Thajsku se mnohem liší od mých předešlých zkušeností, zejména ze Srí Lanky. Zde však byla pochůzka za almužnou ve své podobě a extrému ojedinělá i na thajské poměry.
Všichni mniši schopní chůze brzo ráno vyrazili směrem k nedaleké, asi jeden a půl kilometru vzdálené vesnici. Nasadili nezvykle rychlé tempo, v průběhu kterého nás pomalejší pobízeli kupředu. Před vesnicí mniši v zástupu čekali na zpozdilce a poté vyrazili k vlastnímu rituálu,
který tu nazývali pindapáta. Ze Srí Lanky jsem zvyklý chodit od domu k domu a čekat, až ze stavení vyjde hospodyně s dětmi a přinese dánu. Místní zvyk je ovšem odlišný v tom, že zástup mnichů neobvyklou rychlostí prochází předem vytýčenou trasu vesnicí, zatímco lidé obdarovávající
mnichy čekají nachystáni po stranách silnice a usilují o to, aby se rychle procházejícím mnichům trefili dánou do mísy. Při tak rychlém tempu často docházelo k situacím, že darované jídlo padalo na zem. Přestože jsem jako mnich viděl nedostatky při provádění tohoto rituálu, laičtí dárci
tuto událost nekriticky brali, plně ji prožívali; domnívám se, že byla pro ně i smysluplná.
Po zkušenostech z Wat Pah Ban That jsme se s radostí a ulehčením přesunuli do nedalekého provincionálního města Nong Khai. Zde ctihodný Áčárakusala hodlal navštívit svého starého přítele, zatímco já jsem si užíval příjemnou
atmosféru tohoto místa. Město leží na břehu řeky Mae Kong, která tvoří přirozenou hranici mezi Thajskem a Laosem. Přístřeší nám poskytly zdi městského kláštera Wat Srí Saket, kde jsme byli ubytováni v domě opatově. Tento mnich si nás velmi oblíbil a nabídl nám toto místo za náš nový
domov. Jeho laskavost jsme po předešlé zkušenosti přivítali a já se pustil do hovorů s místními mnichy. Ke klášteru patří buddhistická univerzita. Způsob života městských mnichů je diametrálně odlišný od života mnichů lesních klášterů. Zdaleka tu není kladen takový důraz na rituály
a striktní následování pravidel monastického života. Motivace pro mnišství je rovněž rozdílná. Tito mniši však byli upřímní a neskrývali, že jsou většinou mniši jen proto, aby získali univerzitní vzdělání. Dojemná byla také jejich upřímnost a naivita v neznalosti meditace.
Cesta k dalšímu cíli našeho putování ubíhala jako obvykle bez větších problémů. Nevýhody plynoucí z neznalosti thajského jazyka byly vyrovnávány otevřeností všech lidí podat cizím mnichům pomocnou ruku. Jestliže by někdo měl být
v Thajsku ohodnocen na výbornou, tak jsou to právě laičtí buddhisté, kteří jsou nejen velmi štědří, ale také pozorní a velmi dovední ve svém jednání vůči mnichům. Tak nám zjednodušovali obtíže vznikající na přechodech mezi jednotlivými kláštery. Po předešlých traumatizujících
zkušenostech z kláštera Wat Pah Ban That, jsem chtěl navštívit jeden z dalších klášterů Dhammayut, abych se přesvědčil, zda byla ta jejich svérázná pravidla specifická pouze pro jeden jejich klášter, anebo jde o pravidla vlastní celé sektě. Po příchodu do kláštera Wat Hin Mak Peng
jsme byli příjemně překvapeni z prostornosti a prosvětlenosti místa. Stejně tak na nás působili i místní mniši. Byli zdrženliví, avšak otevření a nápomocní. Tento klášter byl vybudován na břehu řeky Mae Kong jen před pár lety. Jeho budovy jsou
rozlehlé a výstavné. Žádný vladař by se nemusel stydět na takovém místě pobývat. Využili jsme náklonnosti obyvatel kláštera a hovořili o ojedinělostech vlastních sektě Dhammayut. Opat kláštera nám skutečně potvrdil, že mniši z nikáyi Dhammayut se opravdu snaží odlišit od ostatních
členů mnišské sanghy. Z hovoru vyplynulo, že on sám není těmto diskriminačním pravidlům nijak nakloněn. Záleží tedy jen na lidech, jakým způsobem užívají a prakticky aplikují společenské normy a pravidla.
Na cestě do dalšího vybraného meditačního centra, nás zaskočil soumrak v městečku Lom Sak. Do našeho dalšího cíle zbývalo asi dalších čtyřicet kilometrů a tak jsme se rozhodli přenocovat v jakémkoli městském klášteře, který
zde najdeme. S okolím jsme nebyli obeznámeni, ani jsme neměli žádný typ v našem adresáři. Rozhodli jsme se využít služby policie, jakožto poradců při hledání noclehu. Na policejní stanici nás přivítali poklonou a pak nás bleskurychle eskortovali do jednoho z místních klášterů.
Byl to univerzitní městský klášter Wat Prais Son Sagdaran. Zde jsme se rozhodli zůstat do nového dne a pak vyrazit na další cestu. Ráno během snídaně jsem si všimnul, že jednomu z laiků sedících v jídelně holí hlavu. Dovtípil jsem se, že tento muž odchází do bezdomoví. Po základním
rituálu holby se všichni přítomní přesunuli do vedlejšího chrámu, kde se v obřadu pokračovalo. Žadatel o mnišství byl oděn v krajkové haleně, jejíž kraje lemovaly pruhy látky vyšívané zlatou nití. Opat kláštera tohoto žadatele nejprve ordinoval za novice a poté dal pokyn k ordinaci
vyšší. Během necelé hodiny prošel tento „mnich“ tím, co mně trvalo devět měsíců. Vlastní obřad byl vcelku důstojný a na mniších, kteří jej prováděli, bylo vidět, že takovýchto rychlokvašených mnichů ordinovali již mnoho. Po ukončení obřadu jsme se rozloučili a přesunuli se do
nedalekého lesního kláštera Wat Sunpatána Sásana Kenson.
Krátce poté, co jsme v tomto klášteře byli ubytováni, jsem si domluvil interview s místním opatem a místním meditačním učitelem. Oba dva mniši byli sdílní. Také jsem se dozvěděl, že tu právě probíhá měsíční intenzivní kurs satipatthána–vipassaná. Okolí kláštera se nalézá na území národního parku, který je z velké části porostlý borovicovými lesy. Při svých procházkách po okolí jsem se cítil jako tam daleko na jižní Moravě.
Bhikkhu Ákásakusala
květen 2003
Āyukusala Central European
Sangha –
contact: ACES